Pohádky o snědeném krámu očima Idealistů

V reakci na dohodu vládní koalice ohledně růstu platů učitelů a ostatních státních zaměstnanců se tzv. „ekonomičtí experti“ střídají v kritice a jako vždy hledají důvody, proč lidem nepřidat snad ani korunu. Cestou, jak zlepšit kvalitu českého školství, je prý spíše obnovení diskuze o zavedení školného a není možné v čase prosperity takto účelově rozhazovat.

Chceme dobrou budoucnost, ale investovat do ní nebudeme?
Hlavní argument, kterým se odpůrci ohánějí, je, že jde o populistické předvolební nakupování voličských hlasů. Sobotkova vláda však zvyšovala platy ve veřejné sféře opakovaně každý rok od začátku svého mandátu. Poslední navýšení se týkalo především zaměstnanců v sociálních službách, kultuře, zdravotnictví, policistů, hasičů a vojáků z povolání, ke kterému došlo 1. července 2018. Jde tedy spíše o snahu odvrátit pozornost od skutečné podstaty věci – v České republice máme nízké mzdy a je třeba je zvyšovat, zvlášť pokud je tomu ekonomická situace země nakloněna. Všichni napříč politickým spektrem se shodnou na tom, že vzdělání a školství přímo souvisí s dobrou budoucností země, ale když přijde moment, kdy do této budoucnosti můžeme investovat, působí tato tvrzení velmi nedůvěryhodně. Přitom i ve školství je to jako jinde na trhu práce – pokud lidem, kteří v něm pracují, dobře nezaplatíme, nemůžeme očekávat skvělý výkon, zapálení pro věc a vysokou angažovanost, kterou učitelské povolání bezpochyby vyžaduje.

Zvyšování platů učitelů, ale i v dalších veřejných službách, je tak v tuto chvíli otázkou schopnosti veřejného sektoru obstát na trhu práce. Jak můžeme mít kvalitní a efektivní státní správu, když nejsme schopni přitáhnout talentované absolventy a absolventky vysokých škol? Jak můžeme plánovat strategické změny a kvalifikovaně rozhodovat, když nenalákáme vedoucí pracovníky, kteří mají s řízením zkušenosti? Pokud nebudeme zvyšovat platy, bude klesat kvalita veřejných služeb. A že už máme nyní příliš mnoho úředníků? Nezaznívá sice ve srovnání s čím či kým, ale je nutné zdůraznit, že jejich počet je úzce propojen se společenskými a demografickými trendy. Zejména jde o stárnutí společnosti (větší nároky na kapacity a dostupnost sociálních zařízení pro seniory, zdravotnický personál), větší počet zařízení pro předškolní péči (aktuálně se přelévá na základní školy), ale třeba také nutnost dbát o vyšší bezpečnost lidí a s ní související potřeba většího počtu policistů, ozbrojených složek a expertů na bezpečnost. Pokud má stát tyto služby dodávat v nejvyšší možné kvalitě, což je zájmem nás všech, nepůjde to bez zaměstnanců.

Přichází další námitka: “Jedná o příliš velké navýšení!”. Kdyby však v minulosti platy státních zaměstnanců nestagnovaly z různých důvodů (vzpomeňme na paniku tzv. rozpočtové odpovědnosti), neměli bychom vůči nim dneska tak velký dluh. Pokud je dnes průměrný plat učitele bez příplatků 26 085 Kč, je spíše s podivem, že ještě nějaké učitele máme. Člověk, kterému přistane na účet měsíčně okolo dvaceti tisíc čistého, těžko může u dětí a ve společnosti obecně získat patřičný respekt a prestiž potřebné pro takové povolání. Zdá se, že ekonomové připustili, že konec levné práce musí nastat, ale ve veřejném sektoru jde podle nich o nesystémové rozhazování peněz a populismus a navrhují třeba začít vybírat školné.

 

 Zdroj: Ministerstvo financí

Zdroj: Ministerstvo financí

 

Chiméra o vyrovnaném rozpočtu

Navíc není pravda, že bychom si to nemohli dovolit. Česká republika patří k zemím s jedním z nejnižších státních dluhů v EU. Strašení dluhovou pastí z úst ekonomů nemá žádnou oporu v realitě, a když stále a stále slýcháme, že se blížíme “podobnému scénáři jaký zažilo Řecko”, člověk si říká, zda skutečně nějaké ekonomické vzdělání tito experti mají, když porovnávají jabka a hrušky.

Je důležité také zdůraznit, že vyrovnaný rozpočet není něco, na co bychom měli vždy nezbytně aspirovat. Slýcháme jako mantru, že rozpočet v přebytku je velký úspěch, ale je nutné dívat se na to, za jakou cenu – pokud na úkor veřejných služeb, výhra to určitě není.  Hospodaření státu obecně by mělo být samozřejmě efektivní, ale nedosáhneme ho tak, že omezíme investice do lidských kapacit a veřejných služeb obecně.  Navíc státní rozpočet se průběžně mění a existuje mnoho proměnných, které jej ovlivňují. Jak ukazují data, prakticky není možné predikovat, jak přesně to s ním na konci roku dopadne.

Růst mezd a platů byla priorita této vlády. Po letech „utahování opasků“ si je mohou učitelé, policisté, hasiči, zdravotní sestry, pracovníci v sociálních službách nebo v kultuře trochu povolit a snad se trochu nadechnout, i díky tomu, že společně s odboráři našli odvahu a vytrvale vyjednávali a bojovali. Nechuť, s jakou ministr financí na dohodu přistoupil, je v kontextu prohlášení o významu školství pro celou budoucnost země, zarážející. Konečně v zemi levné práce rostou platy těm, kterým byly v minulosti nespravedlivě upírány. To může vadit snad jen někomu, kdo považuje odměnu za práci za pouhý náklad. Přestaňme mluvit o učitelích jako o úřednících a o jejich odměnách jako o nákladech státního rozpočtu. Abychom nakonec po těch všech propočtech nezjistili, že naše děti nikdo počítat nenaučil.

Napsali: Michaela Hadravová, Michal Pícl, Jan Bittner, Ondřej Miffek a Radim Hejduk